Kdo se alespoň příležitostně zajímá o vzdělávání nadaných žáků, jistě zaznamenal, že vedle dětí s všestranně rozvinutou a vysoce nadprůměrnou úrovní celkových rozumových schopností se setkáváme i s talenty specificky zaměřenými na jednu oblast. Pokud se omezíme pouze na schopnosti „intelektuálního“ rázu (žáci s uměleckým či sportovním nadáním představují trochu jiný případ), objevují se u těchto jednostranných zaměření nejčastěji žáci orientovaní na různé technické disciplíny – se souběžně průměrnými nebo občas i podprůměrnými výsledky v jazykových a naukových předmětech. Problematika mimořádných předpokladů pro osvojení si cizích jazyků a jejich posouzení stojí naopak v poslední době spíše v pozadí, což souvisí nepochybně i s útlumem tříd s rozšířenou výukou cizích jazyků v podobě, v jaké existovaly v předchozích desetiletích.

Přesto by byla škoda otázky související s mimořádným talentem pro zvládání cizích jazyků přehlížet, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé se můžeme setkat s žáky – i když asi ne tak často jako u dětí se všeobecným anebo vyhraněně matematickým a/nebo technickým nadáním - jejichž schopnosti a znalosti v této oblasti natolik překračují standard typický pro daný ročník, že vyžadují individuální uzpůsobení výuky podobně jako ostatní skupiny nadaných. Jediným rozdílem je zde skutečnost, že přístupy obvyklé ve vzdělávání nadaných – akcelerace, obohacování či rozšiřování učiva zde uplatňujeme v jazykovém vzdělávání a ne například v přírodovědných předmětech. Za druhé představují žáci talentovaní při osvojení cizích jazyků názorný příklad, na kterém je dobře vidět, že nadání nemusí být vždy jednolitou schopností projevující se vynikajícími výkony ve všech oblastech školní výuky. Naopak – z dostupných poznatků o struktuře a fungování mozku vyplývá, že mimořádný rozvoj některých schopností se pravděpodobně může uskutečnit zejména proto, že tyto schopnosti si „uzurpují“ zdroje a prostředky jinak vyhrazené schopnostem jiným a rozvíjí se tedy částečně na jejich úkor. K tomuto důležitému principu se pak vrátíme v článku věnovaném nadaným dětem se souběžně přítomnou dyslexií a dalšími poruchami učení.

Upřesněme, že jako mimořádně jazykově talentovaný se zpravidla chápe člověk, který může v cizím jazyce dosáhnout takové zběhlosti, že je jeho projev nerozeznatelný od projevu rodilých mluvčích. Nezahrnujeme sem přitom případy bilingvismu – to je případy, kdy si člověk v dětství osvojí dva (případně i více) mateřské jazyky zároveň. Hovořit o jazykovém nadání má tedy v tomto směru smysl až u žáků prepubertálních až pubertálních a starších, v našem vzdělávacím systému tedy zhruba u žáků druhého stupně základní školy a u středoškoláků. Fakt, že nelze dost dobře ovládat jazyk „lépe“ než rodilý mluvčí představuje pro tuto schopnost určitý strop, čímž se také liší od ostatních druhů nadání. To se projevuje i v počtu takto nadaných lidí v populaci – jako kvalifikovaný odhad se uvádí zhruba 5% lidí, kteří jsou schopni dosáhnout takovéto úrovně jazykových schopností (u všeobecných intelektových schopností, kde předpokládáme rozložení podle Gaussovy křivky je toto kritérium přísnější – obvykle se vztahuje pouze na horní 2% populace). Do hry ale vstupuje také otázka motivace a vhodných příležitostí. Proto rozhodně zdaleka ne všichni, kdo k tomu mají předpoklady, vynikající úrovně v osvojení cizího jazyka skutečně dosáhnou.

VZTAH JAZYKOVÉHO TALENTU A INTELIGENCE

V laických představách bývá často jazykový talent úzce spojován s úrovní inteligence jako takové. Kdyby taková souvislost bez výjimky platila, dalo by se očekávat, že každý vysoce inteligentní člověk si zároveň snadno a bez větších obtíží osvojí cizí jazyk. A naopak – člověk s průměrným nebo nižším intelektem nikdy nedosáhne v cizím jazyce skutečně bezvadných výsledků. Moderní psycholingvistika ovšem nabízí na celý problém jiný a pro mnohé možná překvapivý pohled. Jazykové předpoklady chápe jako samostatnou, na ostatních rozumových funkcích z velké míry nezávislou schopnost, jejíž vývoj má své předem dané a zvenčí obtížně ovlivnitelné zákonitosti. Z mnoha dílčích a často značně komplikovaných údajů můžeme na podporu tohoto tvrzení vybrat tři přesvědčivé argumenty:

• Prakticky každý si dokáže osvojit v plném rozsahu jeden – svůj mateřský – jazyk, bez ohledu na výši celkové inteligence (zde musíme upřesnit, že jde skutečně pouze o schopnost používání jazyka jako takového, ne už o schopnost v tomto jazyce formulovat myšlenky, soudy, chápat logické a významové vztahy mezi pojmy a podobně. Tyto schopnosti naopak s celkovým stupněm inteligence velmi úzce souvisí). I člověk velmi „nenadaný“ umí ve své rodné řeči správně pojmenovat předměty a jevy ve svém okolí, správně použít minulý čas či rozkazovací způsob a podobně, a to i když třeba nedokáže tato gramatická pravidla výslovně popsat a ani se je nikdy cíleně formálně neučil. Jedinou výjimku představují v tomto ohledu nepočetné a velmi extrémní příklady skutečně závažné mentální retardace spojené se zjevným postižením mozku.
• Existují četné případy ztráty řeči při zachovalých intelektových schopnostech. Typickým příkladem je afázie – onemocnění, které nastává v důsledku poškození mozku například při úrazu nebo v důsledku cévní mozkové příhody. Širší rozumové schopnosti zůstávají mnohdy v podstatě nedotčeny (což se dá prokázat například neverbálním inteligenčním testem, nebo skutečností, že postižený dokáže po uzdravení samostatně zvládat požadavky běžného života), pacient je ale neschopen řečového projevu, případně nedokáže správně užívat pouze některé prvky jazyka – například gramatiku.
• Zajímavější je ale opačný případ. Existují onemocnění doprovázená výrazným mentálním postižením, které u nemocných prakticky vylučují možnost samostatného života bez trvalé péče druhé osoby, zároveň ale nebrání normálními rozvoji řeči. Mluvený projev postižených je často i obsahově naprosto nesmyslný a nelogický, ale po gramatické stránce zcela bezchybný, včetně např. správného používání souslednosti časů, podmínkových vět a podobně. Často se v této souvislosti uvádí především vzácná nemoc označovaná jako Williamsův syndrom.

 

Tyto a další skutečnosti vedly k pojetí, že každý člověk má určitý vrozený jazykový systém a v průběhu raného dětství dochází k tomu, že se tento systém „vyladí“ na konkrétní gramatická pravidla daného mateřského jazyka. Noam Chomsky – zakladatel a hlavní představitel tohoto přístupu nazýval dokonce tento systém přeneseně jako „mentální orgán“, což se z dnešního pohledu jeví přece jen jako příliš zjednodušující. Vzhledem k tomu, že tuto vrozenou schopnost má v podstatě každý a každý ji dokáže využít k osvojení mateřského jazyka, zbývá položit si otázku: v čem se od běžné populace odlišují lidé, kteří si dovedou obdobně osvojit i druhý (případně třetí, čtvrtý...) jazyk i v období pozdního dětství, adolescence a dospělosti?

Odpověď na tuto otázku není jednoznačná a jistě se zde uplatní více faktorů, včetně například motivace. Z výzkumů a ze zkušeností s talentovanými studenty ale vychází jako základní rozdíl odlišná úroveň flexibility – tedy určité mentální pružnosti. S čím tato mentální pružnost souvisí a jak se projevuje, si popíšeme v dalších dílech našeho miniseriálu.

Ondřej Straka